16. 1. 2015 – Vstávala jsem později, protože dnešní jízdu jsem měla místo školy. O hodinu více jsem se prospala, ale po probuzení se mi vůbec do autoškoly nechtělo. Byla jsem si nejistá a nadávala si, proč jsem se do toho vlastně pouštěla. Ono je těžké myslet pozitivně, když vás skoro všichni v okolí shazují a nedůvěřují vám.
Sraz byl na stejném místě a měla jsem i stejného instruktora. Byla jsem ráda. Ptal se mě na moji první jízdu, co mi říkal, a jak mi to šlo. Řekla jsem mu to, co říkal on mě. Chvilku přemýšlel a já si myslela, že půjdeme ještě na „cvičák“, a pak vyjedeme na silnici, ale on mě odvezl na méně frekventovanou silnici, tedy na okraj města, a vystoupil. Měla jsem velké nervy. Přehodili jsme se tedy a já vyjela na normální silnici do normálního provozu. Bála jsem se, ale ne tolik, jak bych čekala. Byla jsem si trochu jistější při vědomí, že má své pedály. Ale když auto jelo 75 km/h, měla jsem snad srdce v kalhotách. Připadalo mi, že jedeme moc rychle, ale naštěstí mi řekl, že jestli chci, mohu si zpomalit, takže jsem to hned udělala. To byla na mě moc vysoká rychlost. Když bylo potřeba držela jsem se pod padesát, a když jsem mohla jet rychle, tak jsem jela šedesát. Jela jsem i na kruhovém objezdu a v tunelu, používala jsem blinkry, ale když jsem viděla semafor, tak jsem si přála, aby ta zelená tam zůstala, dokud neprojedu. Dvakrát se mi to nepovedlo a musela jsem na semaforu zastavit. Rozjíždím se pomalu, a tak jsem měla strach, že mě někdo vytroubí, ale napoprvé mi s rychlejším rozjezdem pomohl instruktor a na druhém semaforu jsem to zvládla sama, což jsem na sebe fakt pyšná.
—
Auto mi „chcíplo“ jen jednou, což mě velice potěšilo. Ze začátku mi ale musel hodně zasahovat do volantu, protože já jela hodně u krajnice a najížděla na obrubník, ale pak se to zlepšilo a on už mi do volantu nezasahoval. Také mi ze začátku říkal, abych si přidala nebo ubrala rychlost, ale pak jsem to zvládala sama. Dokonce jsem i dvakrát sama zastavila na přechodu a rozjela se. Jednou s jeho pomocí a podruhé jsem to zvládla sama.
—
Ke konci jízdy jsme se už blížili k parkovišti, kde jízda končila. Myslela jsem, že se někde vystřídáme, ale on chtěl, abych zaparkovala. Neuvěřitelnou radost mi udělalo, když se mi to povedlo napoprvé a i rovně. Abych vám to přiblížila, tak jsem jela rovně a musela jsem zaparkovat „čumákem“ vlevo. Takže jsem si najela, otočila pořádně volant a trefila se mezi dvě čáry. To mi opravdu udělalo velkou radost, že se mi to povedlo hned na poprvé. Ještě než lekce skončila úplně, řekl mi pár věcí ohledně mé jízdy a chyb. Také říkal, že na další jízdě začneme pilovat nedostatky a bude to dobrý. Sice jsem z jízdy měla smíšené pocity, ale když mi pak volal taťka, jak jsem dopadla, a jak se mi dařilo. Měla jsem vlastně radost, protože jsem jela na silnici v normálním provozu a nic se nestalo. Vím své chyby a vím, na co si dávat pozor jako například, že když mám zpomalit, tak hned šlapu na brzdu, místo toho abych jen pustila plyn. Sice ho pustím, ale prostě hned nohu dávám na brzdu. Ale je to o zvyku, a já jej ještě nemám, ale doufám, že se budu zlepšovat a dělat méně chyb.
—
Další jízdu mám 17. 1. 2015, tedy zítra v sobotu.
—
—
S nadpisem mi pomohla PawlušQa, které moc děkují :))