Ráno jsem se nervovala a nadávala si, proč jsem si tu jízdu dala hned na druhý den. Říkala jsem si, že jsem mohla počkat a dát tomu více času. Škola mi pomohla myslet na něco jiného a věnovat se něčemu jinému, ale po škole jsem měla čekat hodinu a čtvrt na jízdu. Naštěstí jsem se viděla s kamarádkou, která mi pomohla zabít čas. Vyřídila jsem si zrušení jedné jízdy koncem ledna, protože se mi to nehodí. Pak jsme si s kamarádkou sedly do knihovny a povídaly si. Dala mi lentilky, které mi koupila na nervy. Já je snědla a trochu to pomohlo, ale jak čas utíkal, já byla nervóznější a nervóznější. Bála jsem se. Nevěřila si. Vyčítala si to.
Na domluvené místo přijelo auto autoškoly a já věděla, že je to ten, který si hraje na mobilu. Moc mi to radost neudělalo, ale na jednu stranu jsem byla ráda, protože se na přednášce jevil sympaticky. Rozloučila se s kamarádkou, nasedla do auta a jeli jsme na „cvičiště“. Nejdříve mě čekala seznamovací půl hodina, kdy jsme si ukázali auto, ukázali si, jak fungují světla, jaký je v nich rozdíl, prohlédli si pneumatiky a řekli si, co je nejdůležitější udělat, když nastoupím, co je třeba v autě mít, jak se řadí, jak se startuje, jak se nastavují zrcátka atd. Po té mě čekala moje první jízda. Nervy na pochodu. Nastavila jsem si sedadlo a nastartovala. Povedlo se mi to. A pomalu jsme se rozjeli.
Ano, přiznávám, čtyřikrát mi to „chcíplo“ a také mi třikrát musel instruktor zasahovat do volantu. Nevím, jak moc sešlapoval své pedály, ale jednou mi tam přidal rychlost a já se hodně lekla, když auto přidalo. Moje nejvyšší rychlost byla 25 km/h. A věřte mi, že mi to napoprvé stačilo. Zatáčela jsem a jezdila i na dvojku, brzdila. Musím říci, že se mi to líbilo, ale měla jsem opravdu strach. Hlavně, když přede mnou šla paní s kočárkem nebo se tam objevila dodávka a já se jí musela vyhnout. Ale zvládla jsem to, po absolvování první jízdy mi instruktor řekl, že příště bychom mohli pomalu vyjet na silnici. To jsem se zhrozila. Já bych jako instruktor sama se sebou na silnici nevyjela. Možná je to tím strachem, který cítím, ale já se bojím jet mezi dvěma auty, mám dlouhou brzdnou dráhu, protože se bojím na tu brzdu dupnout.
I když vím, že tam je instruktor a vím, že má své pedály, a že mi pomůže, mám strach. Ale po první jízdě se cítím hezky, o trochu uvolněněji, protože umím startovat, umím se rozjet, zařadit, zabrzdit. Nejraději bych vlezla do auta a zkoušela si to, aby mi to „nechcípalo“ a také, abych si na to více zvykla.
Další jízda mě čeká 16. ledna, což je příští týden v pátek. Snad to do té doby nezapomenu a také doufám, že se mi povede vytáhnout taťky, abych si to procvičila.
S nadpisem mi pomohla PawlušQa, které moc děkují :))