Poslední dobou se opět cítím osamoceně. Dávám to však za vinu nemoci. Týden jsme byli se synem zavření doma, manžel toho měl v práci hodně, a tak jsme většinu dne trávili jen my dva. Také kamarádka oslavila narozeniny a vždycky to slavíme společně… buď ten den anebo v nejbližších dnech kolem, ale letos to kamarádka vůbec neřeší. Oslavila to se všemi ostatními, pochlubila se dárky a tím to skončilo. Musím přiznat, že mám z našeho kamarádství smíšené pocity. Často mi kamarádka píše, jak spolu podnikneme tohle a tohle, ale jsou to jen řeči. Nic z toho jsme ještě neuskutečnily. Chtěla chodit jednou měsíčně na snídaně, ale ne o víkendu a hlavně bez malého… a to já dohromady nedám. Buď to bude víkend a můžu jít bez syna anebo to bude všední den, ale syn půjde s námi. Samozřejmě z toho sešlo jako i z jiných plánů. Psychicky mě to bolí, ale nedá se s tím nic dělat.
Co mě však těší je, jak syn roste, posouvá se, a jakým úžasným človíčkem se stává. Už rok a půl chodíme na plavání a nedávno jsme se dostali do bodu, kdy syn poprvé ze stoje za mnou skočil. Věděl, že ho chytím. Věřil mi a přál si to i zopakovat. To byl tak krásný pocit. Od září loňského roku chodíme na pohybový kroužek. Zpíváme různé říkanky, tancujeme, tvoříme, chodíme opičí dráhy… tam se syn naučil spoustu věcí. Otrkal se, důvěřuje a dokáže být s ostatními dětmi a začíná si i hrát s ostatními dětmi. Nedávno se mnou lektorka hodila řeč a moc syna chválila, jak se posunul za ten půl rok. Je tam nejmladší, ale udělal největší pokrok a ta slova mě opravdu těšila. Nejvíc pyšná jsem ale byla, když jsme navštívili dětský koutek. Cizí chlapeček si posílal autíčko ze skluzavky a jednou to autíčko dojelo až k synovi, on ho zvedl a šel ho chlapečkovi vrátit. To bylo tak laskavé, krásné a já cítila hrdost.
V dubnu syn oslaví své druhé narozeniny a jako každá máma budu tvrdit, jak to rychle utíká a je to neuvěřitelné, ale také budu tvrdit, že být mámou tohoto úžasného tvorečka je mým splněným snem. I když to bývá někdy náročné, nervydrásající a já se cítím vyšťavěně, neměnila bych.
To je moc krásně napsané. A cítím to stejně, i když jsou někdy opravdu těžké dny a jsem unavená, nebo v našem případě mě trápí synovi záchvaty vzteku, za nic na světě bych neměnila. ♥
Rozumím tomu, že jsi smutná a je škoda, že s kamarádkou nejde vymyslet způsob, jak tento problém překonat. Kdo ví, třeba časem se podaří najít řešení, anebo ti život nabídne někoho, kdo si s tebou bude trávit čas a i s malým a najdete společnou řeč. Malý je mco šikovný, odvádíš moc dobrou práci ve výchově laskavého stvoření:) a takových lidí není nikdy dost 🙂