A tak jsme začali s hledáním, byli jsme na prohlídkách bytů… tedy já na jedné, ale přítel byl na dvou a druhý byt si ho získal. Získal si ho natolik, že jsme se pro něj rozhodli. Momentálně si přítel „užívá“ papírování kolem toho a já se snažím připravit rodiče na to, že bych se ráda přestěhovala.
Ale to není jediné, co mne děsí na společném bydlení… ano, to oznámení, že si tedy balím a odcházím, mne asi děsí nejvíce, ale jsou tu i další věci. Co mě také hodně děsí, je odloučení od pejska. Nemohu si ho s sebou vzít, nejen protože ho nechci zavřít do bytu, ale také hlavně protože oficiálně není můj. A já už vím teď, že mi chybět. Když jsem loni o prázdninách byla čtrnáct dní pryč, chyběl mi… a to bylo hloupých čtrnáct dnů, ale teď? Jediné, co mne uklidňuje je, že to nebudu mít nějak extra daleko, ale nechci každý druhý den jezdit domů, to by pak nemělo cenu se stěhovat. Myslela jsem si, že Roky je na mne závislý, ale mám pocit, že i já na něm… omotal si mne kolem svých pacek.
Když jsme začali s hledáním, začala jsem uvažovat, co si vlastně s sebou vezmu… a jedno vím jistě, chci si odstěhovat s sebou všechny knihy, které mám doma. Přítel i mamka už to zkoušeli, ať si udělám výběr… maminka navrhovala, že si tady mohu nechat přečtené, ale já to nedokáži. Nedokáži udělat výběr a nechat je tu. Prostě nemohu… děsí mne to. Děsí mne, že tam nebude dostatek místa a já si je nebudu moci vzít. Děsí mě, že budou muset zůstat v mém pokoji, i když vím, že je to v pořádku, nahání mi to strach.
A co mne na tom všem děsí nejvíce? Starání se o domácnost. Nejsem na to sama, uvědomuji si to, ale bojím se, že udělám nějakou chybu… je rozdíl bydlet s rodiči a starat se napůl, a pak bydlet už ve svém a nést za to celé zodpovědnost.
Těším se… těším se, až budeme společně bydlet, budeme více spolu, budeme spolu sdílet další a nové věci… ale na druhou stranu se toho bojím.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji.