Svět není úplně tak zkažený. Pomyslím na to, když sleduji muže, který mi zvedá knihu ze země. Poděkuji mu. Usměje se. Věřím, že by to neudělal každý. Díky tomuto malému činu cítím naději pro něj i pro ostatní. Ale můj úkol je jasný, nemohu už couvnout. Pokračuji dále v chůzi a v hlavě si přehrávám postup. Hlavně na nic nezapomenout, udělat vše správně. Tohle je přece správné řešení. Alespoň si všichni uvědomí, že nic není samozřejmé… vůbec nic. Žádná jistota v tomto světě nečeká… vlastně jedna ano, smrt. Tu pozná dřív nebo později každý. Zastavím, rozhlédnu se a začnu střílet.
