Samota

Sedím v prázdném pokoji a přemýšlím nad tím, proč tomu tak je. Přemýšlím, proč jsem tak sama. Přemýšlím nad zákrokem, který musím podstoupit v nemocnici. Přemýšlím nad tím, co se tak moc změnilo, že sedím sama. Vlastně přemýšlím nad tím, proč přemýšlím. Neoznačila bych to jako podzimní deprese, jen spíše moc starostí najednou. Vše se zdá být černé a nikde není vidět světlo, ale přesto tu naději cítím. Nevidím, ale cítím… je tam v dáli a já se k ní musím probojovat. Není to jednoduché. A možná to ani nestojí za to, ale nejsem ten typ, který by se vzdal.