Stříbrná věcička

Když nůž zajel do měkkého poprvé, bylo to zvláštní až návykové. Pomalu jsem jej vytáhla a s větší zuřivostí zasunula kousek níž. Cítila jsem, jak se mé emoce pomalu odplavují. Nemohla jsem přestat, a tak jsem znovu a znovu bodala. Vždy jsem nůž kousek posunula, aby to nebylo to stejné místo. Nedokázala jsem přestat, dokud jsem nepocítila únavu zápěstí. Nůž jsem upustila. Cítila jsem se volná, pohlédla jsem na škody, které má zlost způsobila. Musela jsem se zasmát. Tohle dokáže malá stříbrná věcička. Věděla jsem, že budu muset po sobě uklidit. Vzala jsem koště a rozházenou hlínu z květináče zametla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.