Nenávidím sebe. Nenávidím svá selhání. Zklamala jsem jako přítelkyně, partnerka, manželka a budoucí máma… co jsem to za člověka? Proč je on tak trestán? On nesmí trpět, to já mám pykat. Sleduji nůžky ve svých rukou a sbírám odvahu. Musím se potrestat. Alespoň na chvilku psychickou bolest vystřídá fyzická. Na chvilku se mi uleví. Už to cítím. Cítím, jak má nenávist pomalu opouští tělo stejně jako ta krev. Ránu si víc stisknu. Bolí to, ale je to osvobozující. Ještě chvíli tisknu ránu a snažím se dostat, co nejvíce té bolesti pryč. Ránu zalepím s myšlenkou, že se brzy zase shledáme.
Au, mám husí kůži, píšeš opravdu skvěle
Na to, jak je to kraťounké, tak ty pocity jsou tak vystihlé, že úplně cítím, jak to na mě působí. 🙂
Přejela mě husí kůže, brr..
Sice krátké a depresivní, ale úžasně napsané 🙂