Sedím naproti němu a věřím, že ho dnes potěším. Věřím, že jej dnes překvapím. Těším se, až mu to řeknu. Nevím, jestli to mám hned vybalit, nebo počkat, až se zeptá sám. Asi počkám. To bude lepší.
„Amber,“ usmál se, „vypadáš lépe. Daří se ti lépe?“
„Uvědomila jsem si několik věcí, možná je to tím.“
„Jaké věci?“ zajímá se. Líbí se mi, že se zajímá. Alespoň někdo se ptá. Vím, že je to jeho práce, ale je to příjemné vědět, že je tu někdo, kdo se vás zeptá.
„Že ubližuji pouze sama sobě.“
„To je velmi dobré uvědomění si. Říkala jsi, že sis uvědomila několik věcí. Jaké jsou ty další?“
„Ubližuji sama sobě a kazím si život. Žiji něčí jiný život. Nikdy jsem takhle nechtěla žít,“ odmlčím se. Opravdu mu to říkám. Opravdu jsem se mu otevřela.
„Jak jsi chtěla žít? Jaké jsi měla představy?“
Usměji se. Tohle je docela vtipná pasáž mého života. „Chtěla jsem nejdříve poznat samu sebe. Chtěla jsem procestovat celý svět, nafotit skvělé fotky… napsat knihu. Nechtěla jsem skončit u jedné knihy, chtěla jsem chránit přírodu, památky… pomáhat těm, kteří to potřebují a teď?“ pousměji se, „teď potřebuji pomoci já sama.“
„Nemusíš se stydět za to, že potřebuješ něčí pomoc. Pokud jsi i ty chtěla pomáhat, musíš pochopit, že na tom není nic špatného si říct o pomoc. Není se za co stydět. O knize jsi mi již říkala, pokročila jsi?“
Zakroutím hlavou.
„A focení? O tom jsme se také už bavili. Stále mi říkáš o napsání knihy a focení, ale nic pro to neděláš. Myslíš, že se to udělá samo?“
„Ne, myslím, že je pozdě to udělat.“
„Nikdy není pozdě. Musíš jen chtít, Amber. Stačí chtít a dokážeš všechno.“
Uchechtnu se. Tohle mu tak věřím.
„Amber, tohle není k smíchu. Tohle je pravda. Ty si ji bohužel nechceš připustit, ale je to tak. Spoustu lidí, co jen chtěli, dokázali úžasné věci. Neseděli jen na zadku, nelitovali se, ale jednali.“
Na zadku? Skutečně to řekl. Myslela jsem, že takto psychologové nemluví. Líbí se mi, že to slovíčko užil. Líbí se mi, že se mnou jedná, jak jedná. Vlastně mě to těší.
„Nechci jen sedět na zadku, ale co mám dělat?“
„Na to musíš přijít ty sama,“ dívá se na mne a já koukám na něj. Snažím se vyčíst odpověď v jeho očích. Chci, aby mi řekl, co mám dělat. Chci, aby mi pomohl, ale zároveň ho nesnáším, protože mi dává naději. Naději na lepší zítřek. Myslí si, že nejsem prolezlá zkažeností. Myslí si, že je na mne něco dobrého. Tohle si už dávno nemyslím.
„Amber?“
Pousměji se, „nepřišla jsem na to.“
„Přijdeš, časem.“
„Co když bude už pozdě?“
„Otázky bych tu měl pokládat já,“ usměje se, „ale jak už jsem říkal, nikdy není pozdě. Až na to přijdeš, budeš moc dobře vědět, co udělat.“
„Už aby to bylo.“
„Úplně jednoduché to samozřejmě, Amber, není, ale věřím, že na to přijdeš. Co práce? Ozvala ses jim či sis našla něco jiného?“
Zakroutím hlavou a sklopím hlavu. Stydím se.
„Hledáš si něco?“
Znovu zakroutím hlavou.
„Amber, jak dlouho to tak chceš nechat? Proč jsi opouštěla tu práci, když si žádnou novou nechceš najít?“
„Protože jsem tam nebyla spokojená. Byl to pro mne krok k lepšímu.“
„K lepšímu? Ale lepší práci nemáš.“
„Zatím ne,“ pousměji se. Možná ani žádnou lepší nenajdu. Co když jsem udělala chybu? Co když jsem tam měla zůstat? Dělat spokojenou, držet hubu a být ráda alespoň za nějakou práci. Ach jo.
„Myslíš někdy na sebevraždu?“
Zvednu překvapeně hlavu. Skutečně se mě na to ptá? Skutečně chce vědět, jestli o tom stále přemýšlím.
„Odpověz mi, prosím.“
Myslí to vážně. Mám mu lhát nebo říct pravdu? Odpověď vůbec není tak lehká.
„Občas ano,“ přiznávám se. Nebudu chodit kolem horké kaše. Stejně by asi poznal, že mu lžu.
„V jakých situacích?“
„Když se cítím sama,“ povzdechnu si, „když se nudím či mne nic nebaví.“
„Proč se nudíš? Místo nudy bys mohla dělat jinou věc. Co třeba jít fotit?“
„Nemám náladu.“
„Užírání ti nepomůže, Amber. Sama jsi řekla, že jsi dospěla k závěru, že si ubližuješ sama… proč s tím nepřestaneš?“
„Není to tak jednoduché.“
„Ale je, ty v tom jen hledáš složitosti. Možná to nechceš, proto říkáš, že to není tak jednoduché. Není to tak?“
„Ne, není,“ rozhodím rukama. Co si o sobě myslí? Myslí si, že dělám z komára velblouda? To už přehání.
„Dobře, když to říkáš. Ale ve skutečnosti si to jen namlouváš. Přeji si, abys o tom popřemýšlela, ano?“
Pche. To určitě. Ale stejně přikývnu.
„Děkuji. Doufám, že to myslíš vážně. Také si přeji, abys mi příště donesla ukázat fotky. Chci, abys někam vyrazila, než budeme mít další sezení, ano? Můžeš to pro sebe udělat?“
„Hm,“ znovu přikývnu. Něco stáhnu z internetu.
„Děkuji, Amber. Také bych byl rád, kdyby ses podívala po inzerátech práce. Jen se podívala, nemusíš si nic vybírat. Jen abys měla přehled. Tohle můžeš dělat, když budeš mít pocit, že se nudíš.“
„Ano,“ odseknu.
„Nezníš příliš nadšeně, ale budu doufat, že to uděláš. Děláš to totiž pro sebe, Amber. Také bych byl rád, kdyby sis uvědomila, co jsi mi dnes na začátku schůzky řekla.“
„Konkrétněji?“
„To, že si ubližuješ sama. Zamysli se nad tím. Je skvělé, že jsi došla k tomuto závěru, ale bohužel není vidět, že bys s tím něco dělala.“
„Hm, dobře. Zamyslím se nad tím.“
„Děkuji ti. To bude pro dnešek vše. Myslím, že máš hodně, o čem přemýšlet. Snad jsem tě příliš nezahltil.“
„Ne, v pořádku.“
„Dobře, měj se dobře, Amber.“
„Hm, vy také,“ vstanu. Už ani nevím, co po mne všechno chtěl. To je fuk. Odcházím do temné části svého života, do týdne nic nedělání, do depresivních dnů… do svého nechtěného života.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂