Zase tu sedím. Sedím naproti němu a on chce vědět, jak jsem se měla. Kdyby jen tak věděl. Kdyby ve skutečnosti věděl, co se mi honí hlavou, zavřel by mě do psychiatrického ústavu.
„Mám se fajn,“ zalžu. Nedívám se mu do očí.
„Amber, myslím, že bychom k sobě měli být upřímní. Prosím tě o upřímnost.“
Poznal to. Je fakt dobrej, ale nevím, jestli mu to chci říct. Možná část bych mohla, ale celý příběh určitě ne.
Povzdechnu si, „zklamala jsem.“
Čeká. Chce, abych mluvila sama. Byla bych raději, kdyby se ptal. Nesnáším jeho mlčení.
„Druhý den, od minulého sezení, jsem si vzala foťák a chtěla jet do města fotit. Poflakovat se, někam dojed a fotit, ale… na nádraží jsem potkala člověka. Člověka, který mi před dvěma roky byl blízký. Smávali jsme se spolu, až nám tekly slzy, a pak jsme zjistili, že už vlastně nevíme, čemu se smějeme a to nás pobavilo ještě víc. Mluvili jsme spolu hodně a byli jsme rádi, když jsme na sebe narazili, ale ten den… ach,“ povzdechnu si a dívám se na své tkaničky u bot, „bylo to jiné. Všiml si mne, zastavil se, otočil se a ignoroval. Už se na mne ani jednou nepodíval, ve vlaku šel na druhou stranu než já.“
„V tom jsi zklamala? Nechápu to, vysvětli mi to, prosím.“
„Když přijížděl vlak, dívala jsem se na koleje a… a chtěla jsem skočit. To už by mě nikdo nemohl zachránit. Bylo by to hned,“ zašeptám, „v tom jsem zklamala. Chtěla jsem se zabít, a pak ve městě… mladý holky, skupinka mladých holek se smála. Byly tak šťastné, byly spolu a já… já tam v dešti stála sama, tak opuštěná a smutná. A pak když jsem jela v šalině, myslela jsem si, že bych… že bych snad mohla zkusit navázat nějaký kontakt, ale všichni čuměli do těch pitomejch mobilů! Žádný oční kontakt, žádné úsměvy… jak roboti.“
Povzdechne si. Ano, zklamala jsem ho. Mrzí mě to, ale on nemá tušení, jak mi je. Neví, co se mi skutečně honí hlavou. Neví, jak to vše na mne doléhá. Nic neví.
„Amber,“ řekne klidným hlasem, „co tě přimělo neskočit pod ten vlak?“
Tak tohle ho zajímá? Neměl by mi říct spíše něco pozitivního? Ale jeho otázka mě donutí se zamyslet. Proč jsem to vlastně neudělala?
„No, po pravdě ani nevím. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli to mám udělat či ne, až byl vlak ve stanici a já do něj prostě nastoupila.“
„To, že jsi o tom přemýšlela, znamená, že nejsi připravená. Amber, lidé kolem tebe tě budou štvát a vždy jim budeš nejspíš něco závidět, ať to budou boty či jen úsměv na tváři, ale ty se musíš mít ráda taková, jaká jsi.“
„Nemám se ráda. Vždyť se podívejte na mě pořádně. Problémová holka, která chtěla dělat to, co chtěla… holka, co milovala a věřila, až ji to zničilo. Holka, co neměla sen… holka k ničemu,“ zašeptám a setřu neposedné slzy.
„A co se zkusit na to podívat jinak? Holka, co věděla, co chce, i když to nebylo vždy jednoduché. Holka, která je oddaná a věrná. Pro své přátele by se obětovala. Holka, která má celý život před sebou a vybírá ten správný sen, který si po té splní.“
Zvednu hlavu a podívám se na něj. On to vidí moc pozitivně. Nechápu tu jeho energii. On jistě nezažil v životě nic špatného. Jistě mu všechno vychází, jak chce. Má vše, co chce. Jak může vědět, jak se cítím?
Usměje se na mne. Ten jeho úsměv je plný naděje, ale já nevím, jestli to chci. Naději? K čemu? Zase raději sklopím hlavu a mlčím. Dneska už nic neřeknu. Nechci nic říkat.
„Začala jsi psát svou knihu?“ zeptá se po chvíli ticha. Asi ho to štvalo.
Zakroutím jen hlavou. Nebudu mluvit. Dneska ne.
„Proč, Amber, a prosím, mluv se mnou.“
„Neměla jsem čas,“ zašeptám. Mé mlčení nevychází zase tak podle plánů.
„Říkala jsi posledně, že času máš dost. Co se změnilo?“
„Všechno.“
Povzdechne si. Myslím, že ho štve, že s ním moc nemluvím. Ale mě nerozmluví, musím si srovnat myšlenky.
„Hledala sis nějakou tu práci? Slíbila jsi mi to. Dívala ses po něčem?“
„Ach, zapomněla jsem,“ přiznám se.
„Slíbila jsi to. Trestáš mne, Amber? Já ti ale neublížil.“
„Promiňte,“ řeknu jen.
„To nic, Amber. Vím, že jsi to neudělala schválně, a proto se na tebe nezlobím. Jistě jsi byla zaneprázdněná a do příště to napravíš. Možná je to dobře, že jsi zapomněla. Třeba teď narazíš na něco lepšího. Nepřemýšlela jsi, v jakém oboru bys chtěla nyní pracovat?“
On se nezlobí, že jsem porušila slib? Podívám se na něj. Opravdu nevypadá, že by se zlobil. Proč se nezlobí?
„Amber?“
Vytrhne mne z mého přemýšlení. Dívám se na něj, „nepřemýšlela,“ řeknu a zase se dívám na své tkaničky.
„Co třeba focení či psaní? Nezkoušela jsi něco takového? Minule jsi o psaní a focení mluvila s velkým nadšením.“
„Nemám na to vzdělání.“
„Vzdělání není vše. Máš na to talent a to někdy stačí.“
Zasměji se, „zajímalo by mě, jestli žijeme ve stejném vesmíru.“
„Amber, měla by sis více věřit a myslet pozitivně. Chci, abys zavřela oči, ano? Udělej to, prosím.“
Povzdechnu si, ale udělám to. Zavírám tedy oči a čekám, co bude dál.
„Kde bys teď chtěla být?“
„Nikde a přitom všude.“
„Rozvedeš to nějak?“
„Tohle rozvést nepotřebuje,“ otevřu oči a podívám se na něj, „myslím, že už je čas končit,“ podívám se na hodiny. Také se podívá, kolik je hodin.
„Ano, máš pravdu. Tak zase příště a prosím, dodrž svůj slib. Nezklam mou důvěru k tobě,“ dívá se mi do očí, když to říká.
Jen lehce přikývnu a vstanu. Možná příště, možná také ne. S těmito myšlenkami odejdu.
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji 🙂