Originální název: Bianca come il latte, rossa come il sangue
Český název: Bílá jako sníh, rudá jako krev
Žánr: beletrie pro dospělé – světová současná literatura
Autor: Alessandro d´Avenia
Nakladatelství: Jota 2014
Počet stran: 224
Stručný obsah knihy:
Leo je šestnáctiletý kluk jako každý jiný: rád se poflakuje s kamarády, hraje fotbal, prohání se na mopedu a žije v dokonalé symbióze se svým iPodem. Dlouhé školní hodiny by nejraději vymazal a učitele vidí jako živočišný druh, v jehož brzké vyhynutí nepřestává doufat. Takže když přijde nový supl na dějepis a filozofii, Leo ho přivítá pořádnou dávkou cynismu a nasliněných kuliček.
Ale zdá se, že tenhle mladý profesor je mezi ostatními vyučujícími nečekanou raritou. Když přednáší, dokáže všechny strhnout, často zabrouzdá mimo osnovy a každým slovem nenápadně pobízí své žáky, aby žili naplno a šli za svými sny. A Leo jeden velký sen má – jmenuje se Beatrice, nejhezčí holka ve škole. Beatrice je ztělesněním vášně, její rudé vlasy září na miliony světelných let a jediný její pohled Leovi otevírá brány ráje…
Ale než Beatrice vůbec zjistí, že ji někdo miluje tak, jak ani Dante Alighieri nemohl milovat, onemocní leukémií. Leo si poprvé v životě klade otázky, na které nenajde odpověď na internetu, ale musí se s nimi vypořádat sám, a vydává se bojovat za svůj sen. Pochopí nakonec, že sny neumírají, a najde sílu věřit v něco většího, než je on sám?
Můj názor:
Knihu jsem si koupila, protože byla jako tip, pokud se člověku líbila kniha Hvězdy nám nepřály. Příběh je o lásce, je to k zamyšlení a mně se to nesmírně líbilo. Líbí se mi, že je to psáno o Leovi a ne o Beatrice. Alespoň ne tolik prožíváme tu nemoc s ní, ale i tak je to smutné a slzy se uroní. Ale ani tak nelituji, že jsem to četla, natož že jsem si knihu koupila a zařadila do své knihovny. Cesta za láskou není jednoduchá a takhle krásně to popisuje kniha. Ani přátelství není med, i s tím se v knize setkáme.
Takhle kniha mě okouzlila hned na první stránce a nepustila ani na poslední. Také se musím přiznat, že poděkování v knihách nečtu, ale tohle jsem prolétla… a je tam poděkování čtenářům. Potěšilo mě to.
Úryvek:
A bílá je barva, kterou nesnáším, protože nikde nekončí. Nezamhouřil oka až do bílého rána, marně čekala na prince na bílém koni, mávali bílou vlajkou poražených, našel si první bílý vlas… Bílá vlastně ani není barva. Není to nic, stejně jako ticho. Nic, beze slov a bez hudby. Být v tichu je jako být utopený v bílé.
Str. 9