Originální název: No exit
Český název: Není úniku
Žánr: thriller
Autor: Taylor Adams
Nakladatelství: Knižní klub 2018
Počet stran: 272
Stručný obsah knihy:
Studentka Darby Thorneová cestuje za svou nemocnou matkou. Kvůli sněhové bouři uvízne na dálnici uprostřed ničeho a je nucena strávit noc na odpočívadle se čtyřmi úplně cizími lidmi. Při hledání mobilního signálu si všimne ruky malé holčičky, která je zamčená v jednom ze zaparkovaných vozů. Bez spojení a bez jakékoli možnosti se odtamtud dostat musí Darby přijít na to, kdo z jejích neznámých společníků je dívčiným únoscem…
Není úniku amerického spisovatele Taylora Adamse byl přeložen už do 24 jazyků a je jedním z nejnapínavějších thrillerů, jaké jste kdy měli možnost si přečíst. Šokující zvraty, výborně propracované postavy a nečekané zápletky vám nedovolí se od něj odtrhnout, dokud nezjistíte, jak to dopadne!
Můj názor:
Musím se přiznat, že já osobně moc thrillery a detektivky nečtu, ale tato kniha mne zaujala. Ze začátku to bylo jen, že jsem si ji vyhlédla někdy do budoucnosti, ale nakonec jsem neodolala a najednou jsem knihu měla doma.
Autor vám nejdříve představuje hlavní hrdinku knihy, která o sobě netvrdí, že je hrdina, ale věřte mi, je! A poté už se seznamujeme s lidmi na odpočívadle a po pravdě… nikomu jinému než sobě se věřit nedá, o čemž se přesvědčí i sama Darby. Ale také zjistí, že každý její krok je sledován a nesmí udělat žádnou chybu, jinak to může stát život malé Jay. A jak to vše dopadne? Povede se zachránit unesenou holčičku? Kdo je opravdový psychopat a kdo jen pouhý nástroj? To už si musí zjistit každý čtenář sám.
Knihu jsem četla s pauzami, ale posledních cca sto dvacet stran jsem přečetla v kuse, protože šlo pořádně do tuhého a já prostě potřebovala vědět, jak to celé dopadne. Kdo vše v tom má prsty, a kdo je nevinný. Kniha mne do sebe vtáhla a pomohla mi dostat se z čtecí krize, za mě skvěle propracovaný příběh s překvapivými zvraty.
Úryvek:
Darby se prodírala sněhem. Mimo vyšlapanou cestičku jí závěje sahaly až po pás a měla pocit, jako by se brodilo hlubokou vodou, jak namáhavě klopýtala vpřed. Těžce dýchala, sotva popadala dech. V krku ji pálilo. Lýtka hořela.
„Hej! Chci si jenom promluvit…“
Jeho hlas slyšela jasně a poznala, že je sotva tři metry za ní. Pronásledoval ji. Dýchání ústy postupně přecházelo ve funění. Hluboké, hrdelní, vlčí. Levá bota, stále nezavázaná, se jí ve sněhu sesmekla. Sebrala ji a pokračovala dál s jednou nohou bosou. Za zády jí sílil namáhavý dech. Věděla, že ji dohání. Ještě pár kroků a popadne ji za kotník…
Str. 99, 00:01