Archiv rubriky: Písálkov

Nenávidím sebe. Nenávidím svá selhání. Zklamala jsem jako přítelkyně, partnerka, manželka a budoucí máma… co jsem to za člověka? Proč je on tak trestán? On nesmí trpět, to já mám pykat. Sleduji nůžky ve svých rukou a sbírám odvahu. Musím se potrestat. Alespoň na chvilku psychickou bolest vystřídá fyzická. Na chvilku se mi uleví. Už to cítím. Cítím, jak má nenávist pomalu opouští tělo stejně jako ta krev. Ránu si víc stisknu. Bolí to, ale je to osvobozující. Ještě chvíli tisknu ránu a snažím se dostat, co nejvíce té bolesti pryč. Ránu zalepím s myšlenkou, že se brzy zase shledáme.

Děsí mě to. Ví, že nesu změny špatně, a oni udělají tohle? Jak se k tomu mám postavit? Co mám dělat? Tolik se to ve mně bije. Na jednu stranu tu změnu vítám, na druhou stranu opravdu chci opustit toto zázemí a jít dál? Opravdu chci poznat nové tváře a zavřít dveře před těmi, které tu mám teď? Před človíčky, kteří tu pro mě vždy byli a stáli mi podporou? Nemohu. To nemohu přece udělat. Vím, že by chtěli, abych byla šťastná a spokojená, ale bez nich to nepůjde. Již jsou součástí mého života. Nedokáži jít dál. Já je potřebuji!

Naivní. Na začátku snažení si to vše plánovala. Věřila, že to vyjde rychle. Připravovala si různé verze oznámení, hledala vhodné předměty. Nikde neviděla problém, proč by to nemohlo jít, ale čas pomalu ubíhal a stále nic. Nejdříve si to nepřipouštěla, ale později ji to začalo uvnitř tížit. Hloupá. Nedokázala o tom mluvit, ale ani nedokázala fungovat, aniž by na to nemyslela. Sžíralo jí to zevnitř, postupovalo to rychle a její naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Vyhrálo to. Její bolest nebyla vidět, ale její srdce krvácelo tak silně, že už to nemohlo zhojit zcela nic. Konec se blížil. Rozbitá.

Dokázali to a získali tento byt. Měla svůj kreativní kout. On měl zase svůj. Mohli tvořit, spolu a přitom každý zvlášť. Právě se rozplývala nad novými hrníčky, když ji zaujalo něco venku. Vykoukla z okna. Pozorovala osamocenou houpačku na kopci. Podívala se na stromy za ní, byly bez hnutí. Přitom měla pocit, že zahlédla, jak se houpačka lehce pohnula. Usmála se. Zakroutila nad tím hlavou. Něco se jí jen zdálo. Chvilku houpačku pozorovala a uviděla to znovu. Jemný pohyb, ale nikdo tam neseděl. Zas a znovu. Je blázen? Nemohla od houpačky odtrhnout pohled, vyrušilo ji až lehké škrábání na zeď.

Ležela v posteli na zádech a dívala se do stropu. Budík už dávno vypnula. Přemýšlela, proč by měla vstávat. Přemýšlela, co ji tento den nabízí a zda stojí za to ho žít. Každý den to bylo těžší a těžší, a přitom jí říkali, že čas ránu zacelí. Ráno neviděla důvod, proč vstát a večer přemýšlela s žiletkou na zápěstí a papírkem v druhé ruce, zda jít spát navždy anebo ne. Namlouvala si, že další den bude lepší. Četla si nahlas citát od filozofa Seneca psaný na tom útržku papíru. Někdy i žít je statečným činem. Zatím však bojovala. I dnes.  

Když nůž zajel do měkkého poprvé, bylo to zvláštní až návykové. Pomalu jsem jej vytáhla a s větší zuřivostí zasunula kousek níž. Cítila jsem, jak se mé emoce pomalu odplavují. Nemohla jsem přestat, a tak jsem znovu a znovu bodala. Vždy jsem nůž kousek posunula, aby to nebylo to stejné místo. Nedokázala jsem přestat, dokud jsem nepocítila únavu zápěstí. Nůž jsem upustila. Cítila jsem se volná, pohlédla jsem na škody, které má zlost způsobila. Musela jsem se zasmát. Tohle dokáže malá stříbrná věcička. Věděla jsem, že budu muset po sobě uklidit. Vzala jsem koště a rozházenou hlínu z květináče zametla.

Bála se vzít to do náruče. Bála se, že tomu ublíží. Zhluboka se nadechla a přijala novou roli. Vzala si ten malý uzlíček do náruče a dívala se na něj. Najednou se cítila jistější. Věděla, že společně vše zvládnout. Že je to nová kapitola jejich života. Probouzela se v ní síla, o které nevěděla, že tam je… tělem jí projela naděje. On se na ni usmál a také pohlédl na ten uzlíček. Společně vytvořili něco krásného. Stvořili nový život a věděli, že pro jeho spokojenost, bezpečí udělají cokoliv. Měli to v sobě uložené a s příchodem miminka to bylo probuzeno.