Rubrika: drabble

Nedovolujeme lidem být sami sebou. Odsuzujeme je, posmíváme se jim a oni se pak bojí být svobodní. Bojí se být odlišní, bojí se být šťastní. Dělá nám to radost? Jsme s tím spokojeni? Chceme to tak? Proč nedokážeme nechat lidi být? Proč odsuzujeme? Protože závidíme, že oni měli tu odvahu být jiní. Závidíme jejich svobodu, jejich život… závidíme jim vše, co vidíme a vymýšlíme si o nich nepravdy. Lžeme okolí, lžeme sobě. Není to správné, ale je to tak. Být jiný není špatné. Být sám sebou není špatné. Okolí neví, co nám dělá radost. Okolí neví. Svoboda nám dělá radost.

Na veřejnosti je těžké užívat si lásku na plné doušky. Lidé na nás divně koukají. Vím, co se jim honí hlavou. Znám to. Ale není na tom nic špatného. Není nic špatného na tom být gay! Mám přítele a mám strach jej chytnout za ruku. Nesnesl bych posměchy na jeho osobu. Ublížilo by mi to. Vycházíme z kavárny. Prší. Jak rád bych s ním dováděl v dešti. Chtěl bych ho líbat pod kapkami. Mám strach. Podívám se na něj. On vzhlíží k obloze. Na co asi myslí? Otočí se na mne, usměje se a políbí. Rozhodl se za nás oba.

Ten hluk. Nejsem blázen! Zase to slyším. To je dětský smích. To není možné, nemám dítě. Žádné dítě se mnou v domě nebydlí. Znovu jej slyším. Mám strach. Co se to děje? Mám halucinace? Předávkovala jsem se antidepresivy? Ne, to není pravda. Dnes jsem žádné neměla. Možná je to tím, že jsem žádné neměla… blíží se to. Pomoc! Ublíží mi to? Co to chce? Já nic nemám, nic… vůbec nic. Pomoc. Chce se mi křičet, ale nemohu. Nejsem blázen. Je to blíže. Prosím, nech mne. Já ti neublížím, já ne. Utichlo to. Je to pryč? Je to za mnou! Né!

Slovy nelze vždy vyjádřit to, co opravdu cítíme. Někdy to nelze ani činy, někdy to jde vidět v očích toho druhého. Říká se, že oči jsou dveřmi do duše, proto se musíme zadívat a zkusit to tam vidět. Ale co když tam uvidíme, co nechceme? Co když tam uvidíme, co nemáme? A co když tam neuvidíme nic? Sneseme bolest? Sneseme zklamání? Co vše sneseme? Buďme k sobě i ke druhým upřímní. Nic si nenalhávejme. Klamat sebe samého je to nejhorší. Kdo nám pak odpustí, když my sami toho nejsme schopni? Dokážeme si sami odpustit to lhaní? Tu bolest? To zklamání?

Nedokázala si přiznat, že by ji někdo mohl milovat. Nevěřila tomu. Přišlo jí to směšné, a přesto tu byl on. On, který by jí snesl modré z nebe. On, který by ji miloval jako nikdo. On, který ji považoval za pravou, ale ona… ona to neviděla. Ne, nechtěla to vidět. Nevěřila tomu, co vidí. Smála se tomu. Bála se toho. Nečekal na ni. Život mu proplouval mezi prsty. Více času jí dát nemohl. Chtěl žít, chtěl nějakou ženu milovat. Když se rozhodla, když se přestala bát, když začala vidět to, co nechtěla… už bylo příliš pozdě. Nechala si lásku uniknout.

Nerada chodím do sklepa. Ta temnota. Zužuje mne. Svazuje. Mám strach. Srdce mi tluče rychle, dech je zrychlený. Vím, že tam musím. Musím až do té nejtemnější části. I když se tam dá rozsvítit, světlo nepokryje celou místnost. Nesnáším to. Nenávidím. Vím, co se stává ve sklepení, jako je to naše. Vím to. Dívám se na horory. Někde v rohu číhá netvor, vrah, psychopat a čeká… čeká, až půjdu dolů. Čeká na správnou příležitost, a pak… pak mne omráčí, rozčtvrtí, sní, pohřbí nebo mě bude mučit, dokud nezemřu na zranění. Dnes to ale nebude. Beru zavařeninu a vybíhám schody nahoru.

Toužil jít na piknik se svojí partnerkou, ale nevěděl, jak by to vzala. Ona raději šla do kavárny a ne, do přírody. Ale nevzdal se, když sehnal piknikový košík, sbalil do něj jen to nejlepší. Vybral deku, kterou měla ráda a vydal se jí naproti do práce. Jejím výrazem překvapení se nedal zaskočit, vzal ji za ruku a kráčeli společně do parku. Rozprostřel deku a vyzval ji, aby usedla. Vytáhl dvě skleničky a nalil víno, po té vytáhl sýr a jiné vhodné dobroty k vínu. Popíjeli, povídali si a byli šťastni, a tak trávili každou sobotu, na dece v parku.

V ruce žiletku a v mysli lásku. Přehrávala si, co udělala špatně. Vždyť chtěla mít jen přátele. Někoho, na koho by se mohla vždy obrátit. Jen chtěla někomu věřit. Samota ji tížila, přímo ji sžírala. Přiložila si žiletku k zápěstí. Nemusela na tento čin dlouho hledat odvahu. Jinou cestu již neviděla. Jinou cestu vidět nechtěla a možná jiná cesta ani už nebyla. Jen chtěla, aby ji měl někdo rád. Copak je to tak těžké? Copak je tak těžké najít si někoho, kdo tu pro vás bude vždy? Ano, je! Trhla a nechala svůj život odnášet na vytékající krvi ze zápěstí.

Sedím v prázdném pokoji a přemýšlím nad tím, proč tomu tak je. Přemýšlím, proč jsem tak sama. Přemýšlím nad zákrokem, který musím podstoupit v nemocnici. Přemýšlím nad tím, co se tak moc změnilo, že sedím sama. Vlastně přemýšlím nad tím, proč přemýšlím. Neoznačila bych to jako podzimní deprese, jen spíše moc starostí najednou. Vše se zdá být černé a nikde není vidět světlo, ale přesto tu naději cítím. Nevidím, ale cítím… je tam v dáli a já se k ní musím probojovat. Není to jednoduché. A možná to ani nestojí za to, ale nejsem ten typ, který by se vzdal.

Kapky bouchají do parapetu. Větřík si pohrává s větvemi jabloně a člověk si dává vařit vodu do varné konvice. Vybere ze šuplíku čaj, po té zalije, dává lžičku medu a vydává se směrem ke gauči. Ještě si vyzvedne knihu na stole. Položí hrníček s vánočními motivy na stolek a sedá si na gauč. Zabalí se do deky. Otevře knihu na straně, kde naposledy skončil. Vezme do rukou hrníček. Usrkne, usměje se. Opět jej položí a ponořuje se do knižního světa. Čte Letopisy Narnie, a tak se ocitá na pláži, kde svítí sluníčko, je slyšet šum moře a je teplo. Spokojenost.