Když nůž zajel do měkkého poprvé, bylo to zvláštní až návykové. Pomalu jsem jej vytáhla a s větší zuřivostí zasunula kousek níž. Cítila jsem, jak se mé emoce pomalu odplavují. Nemohla jsem přestat, a tak jsem znovu a znovu bodala. Vždy jsem nůž kousek posunula, aby to nebylo to stejné místo. Nedokázala jsem přestat, dokud jsem nepocítila únavu zápěstí. Nůž jsem upustila. Cítila jsem se volná, pohlédla jsem na škody, které má zlost způsobila. Musela jsem se zasmát. Tohle dokáže malá stříbrná věcička. Věděla jsem, že budu muset po sobě uklidit. Vzala jsem koště a rozházenou hlínu z květináče zametla.
Rodina
Bála se vzít to do náruče. Bála se, že tomu ublíží. Zhluboka se nadechla a přijala novou roli. Vzala si ten malý uzlíček do náruče a dívala se na něj. Najednou se cítila jistější. Věděla, že společně vše zvládnout. Že je to nová kapitola jejich života. Probouzela se v ní síla, o které nevěděla, že tam je… tělem jí projela naděje. On se na ni usmál a také pohlédl na ten uzlíček. Společně vytvořili něco krásného. Stvořili nový život a věděli, že pro jeho spokojenost, bezpečí udělají cokoliv. Měli to v sobě uložené a s příchodem miminka to bylo probuzeno.
Vnitřní svět
V uších jí zněla hudba, ale ona stejně civěla do zdi. Na první pohled se mohlo zdát, že spí, ale nebylo to tak. Ponořila se do svého vnitřního světa, kde hledala pomoc. Hledala tam odreagování a odpovědi na své otázky… netušila, že odpovědi má přímo před sebou a není třeba podnikat tak velké dobrodružství. Ale někdy nevidíme to, co je přímo před námi stejně jako ona. Ale o to více si vážila nalezených odpovědí, protože je nedostala jen tak. Musela pro to něco obětovat. Když otevřela oči, na tváři se jí rozzářil úsměv… měla to, přesně to, co nejvíce hledala.Oběť
Pozoroval ji, ale ona o tom neměla nejmenší tušení. Nevěděla, že je pronásledována. Klidně kráčela a myslela na to, co musí zítra v práci udělat. Tiše se krčil, a když ucítil vhodnou příležitost, vyrazil. Chytil ji zezadu, přes rty jí dal ruku a odtáhl ji do nedalekého křoví. Slyšela kroky kolem, ale nikdo jí nepomohl. Nikdo si nevšiml. Položil ji na zem, klekl si nad ní, přiložil ruce na její krk a přitlačil. Snažila se kopat nohama. Chtěla ho zasáhnout do citlivých oblastí, ale byl tak silný… a tak jen cítila, jak jí dochází dech a navždy opouští tento svět.Psací krize
Co se to stalo? Tolik milovala psaní, ale najednou utichla… přestala psát do svého bloku, přestala otevírat prázdnou stránku ve wordu, přestala přemýšlet nad příběhy. Bylo to tím málo časem? Anebo to bylo tím, že raději teď četla cizí příběhy, než aby je vytvářela? Bylo jí to pohodlnější? Sama neznala odpověď. Nevěděla, co se to stalo, ale jedno věděla… chtěla to změnit. Přála si se vrátit a zase začít psát, jezdit tuhou po papíru a vytvářet slova. Díky slovům vytvářet příběhy a nové světy, kterým ona sama vdechla životy. Ale nebylo to tak snadné, nemohla jen tak poručit mozku… piš.Erotic drabble 1.5
Pozitivní myšlenky
„Myslete na něco hezkého,“ řekla lektorka. Zavřela oči. Nemusela nad tím dlouho přemýšlet, hned se jí vybavil přítel. Byla s ním. Smála se. Vypadalo to jako by to pozorovala shůry, jako by si přehrávala nejhezčí chvíle života či jen koukala na film. Sledovala šťastnou slečnu, která byla se svým partnerem. Lechtali se navzájem, smáli a různě svíjeli. Na chvilku přestali, potřebovali se vydýchat a ona na něj skočila. Využila chvíle jeho nepozornosti a začala ho znovu lechtat. Smál se, prosil ji, aby přestala… chvilku pokračovala ještě, ale pak přestala. Políbila ho. „Pomalu můžete už otevřít oči,“ zašeptala do ticha lektorka.Nenávratno
Seděla na římse a dívala se dolů. Přemýšlela o svém životě, o tom, jaké to je, a jaké by to mohlo být bez ní. Přemýšlela nad tím, co udělala špatně, proč se dostala až sem. Co to způsobilo, ale ať si to přehrávala, jak chtěla, neviděla nikde žádnou chybu. Nedokázala pochopit, proč se cítí tak na dně. Proč už nevidí jinou cestou? Sledovala, jak pod ní plynou životy ostatních, ani se nestaví… všichni neustále někam spěchají. Říkala si, že ten spěch jednou všechny dožene na stejnou římsu, na které sedí. Naklonila se více, zhluboka se nadechla, zavřela oči a slétla.Únos
Seděla připoutána na židli. Jediné na co myslela, byl její pes. Viděla ho před sebou. Cítila, jak moc jí chybí… chce ho ještě vidět. Dodával jí sílu. Pohnula zápěstím, pouta zacinkala. Netušila, co se děje, ale věděla, že musí pryč. Vzpomněla si, že viděla na internetu video, jak odemknout pouta pinetkou do vlasů. Jednu měla u sebe. Posunula se na židli, natáhla ruku a vytáhla ji ze zadní kapsy kalhot. Začala s ní pracovat, ani nevěděla, jak, ale povedlo se jí to. Rychle vstala a chtěla se dát na útěk, ale ucítila tupou bolest na hlavě, a pak už nic…Nový domov
Bylo to jako sen. Seděla vedle něj a on jí ukazoval fotky jejich společného budoucího domova. Popisoval jí, kde co je, a kde co může být. Ukazoval jí místo na knihy, ukazoval jí jejich ložnici a přemítal, kde by mohl být v budoucnu pokoj pro děti. Poslouchala ho. Vnímala ho, ale nebyla schopna slova. Nikdy nevěřila, že si někoho najde, nikdy nevěřila, že zažije takový druh lásky… a najednou plánovali společné bydlení. Tomu nevěřila už vůbec. Společné bydlení. Neustále jí to znělo v hlavě. Nechala se unášet na obláčku štěstí. Ukázala na jednu z fotek, „Naše,“ zašeptala. Zasmál se, „Ano.“