Archiv rubriky: Ze dna ke hvězdám

Už je to měsíc od našeho posledního sezení. Nepřišla. Nemám žádné zprávy o této pacientce. Myslím, že jsem příliš na ni tlačil. Zklamal jsem.

Přicházím do své ordinace. Na stole zahlédnu dopis. Nechodí mi sem většinou dopisy. Je to divné. Vezmu si obálku a roztrhnu jej.

Sedím naproti němu a věřím, že ho dnes potěším. Věřím, že jej dnes překvapím. Těším se, až mu to řeknu. Nevím, jestli to mám hned vybalit, nebo počkat, až se zeptá sám. Asi počkám. To bude lepší.

„Amber,“ usmál se, „vypadáš lépe. Daří se ti lépe?“

„Uvědomila jsem si několik věcí, možná je to tím.“

„Jaké věci?“ zajímá se. Líbí se mi, že se zajímá. Alespoň někdo se ptá. Vím, že je to jeho práce, ale je to příjemné vědět, že je tu někdo, kdo se vás zeptá.

„Jsem rád, že jsi vůbec přišla. Po minulém odchodu beze slova jsem měl obavy.“

„Hm,“ koukám opět na boty.

„Rozhodla ses být sdílnější?“

„Hm.“

„To není moc sdílné, ale alespoň vydáváš nějaké zvuky a nepohybuješ pouze hlavou či rameny. Už jsi napsala odpověď na ten inzerát?“

„Amber, řekneš mi něco? Již tu dnes sedíme půl hodiny a ty stále mlčíš.“

„Nechce se mi mluvit,“ zašeptám.

„Přemýšlela jsi o těch věcí z minule?“ zajímá se.

Co je mu po tom. To je moje věc. Nechci s ním mluvit. Chci jít pryč.

Přišla jsem. Znovu mu sedím naproti a dívám se na něj. Dneska se mne neptá, jak se má. Hned se zajímá, jestli jsem dodržela slib. Mírně se usměji, „ano, dodržela,“ dodám. Mám z toho radost, že jsem ho nezklamala. Nechtěla jsem to, i když jsem přemýšlela, že to na truc neudělám. Ale nechtěla jsem mu ublížit.

„To mě těší,“ řekne s upřímností v hlase, „podařilo se ti něco najít?“ zajímá se.

Nevím, jestli mu to mám ukázat. Nevím, jestli se mám s ním poradit.

Zase tu sedím. Sedím naproti němu a on chce vědět, jak jsem se měla. Kdyby jen tak věděl. Kdyby ve skutečnosti věděl, co se mi honí hlavou, zavřel by mě do psychiatrického ústavu.

„Mám se fajn,“ zalžu. Nedívám se mu do očí.

„Amber, myslím, že bychom k sobě měli být upřímní. Prosím tě o upřímnost.“

Poznal to. Je fakt dobrej, ale nevím, jestli mu to chci říct. Možná část bych mohla, ale celý příběh určitě ne.

Povzdechnu si, „zklamala jsem.“

„Přemýšlela si o tom, o čem jsme mluvili posledně?“

„Ano,“ přiznávám. Myslím, že k němu chci být dnes otevřenější.

„Pověz mi o tom, prosím.“

„Přemýšlela jsi někdy o sebevraždě?“

„Ano,“ odseknu. Nemám chuť se s psychologem bavit. Nechce se mi tu být, ale musím. Neměla jsem již na výběr.

„A pokusila ses zabít?“

„Ano.“

„Proč?“ zajímal se. Hleděl na mě těma svými zelenýma očima, kterými mě pobízel, abych mluvila. Chtěl, abych mluvila sama. Myslel si, že se rozpovídám o tom, jak jsem byla na dně, jak jsem neviděla jinou cestu, ale to se sakra plete. Do toho mu nic není a já mu to neřeknu.