Letos na podzim jsem byla v zahraničí, abych poznala a zažila nové věci, ale také abych se přestala používat svoji angličtinu, která nepatří mezi nejhorší. Zprvu jsem se bála, ale když jsem chtěla vědět, jestli se v daném místě smí fotit, musela jsem sebrat odvahu a zeptat se pouze já a sama. Jelikož mě to opravdu zajímalo a já chtěla fotit, zeptala jsem se. První bariéra překonána.
Kdybych řekla, že po té už to šlo samo, lhala bych vám a to nechci. Ale s každým slovíčkem jsem se přestávala bát a každou větou dodávala sebevědomí, že se mohu domluvit i v zahraničí a nevypadám jako nevzdělanec.
Po dovolené v zahraničí, kdy jsem mluvila anglicky, jsem si začala více věřit. Netvrdím, že jsem neudělala nějakou gramatickou chybu, ale důležitější v tu chvíli pro mě bylo, že mi rozuměl dotyčný, pochopil mě a bylo to vlastně fajn. První věta v každé konverzaci byla nejhorší, ale pak to povídání už šlo samo a já pociťovala hrdost nad svým výkonem. Před dvěma roky, možná i loni, bych se bála a raději se neptala a nedávala vůbec nějak najevo, že bych něco chtěla, nebo že mi něco nevyhovuje. Ale letos jsem se odvážila, možná to bylo díky nově nabytými znalostmi z jazykové školy, možná to bylo tím, že jsem zase o rok starší… nevím, čím to bylo, ale stálo to za to.
Už nemám takový strach mluvit v cizím jazykem. Ano, mám toho ještě spoustu, co se učit, ale jak se říká: „Člověk se učí celý život a jenom blázen tvrdí, že ne.“
Proto se nebojte, uvolněte se a mluvte. Máte na to!
Nadpis mi udělala PawlušQa, které děkuji :))