Na slovíčko

Ahojky,

jak se vám daří a užíváte si léto? U nás je to nahoru dolů… před měsícem se mi povedlo způsobit si úraz ruky, vyděsit manžela i syna, ale naštěstí se to lepší. Bohužel to stále není stoprocentní, ale už můžu fungovat. A co se vlastně stalo?

Umývala jsem skleněnou misku po polívce a nevím, co se stalo, ale miska se mi rozbila a ošklivě jsem si pořezala ruku. Jelikož beru léky na ředění krve, nešlo mi krvácení zastavit, syn vyděšeně přihlížel a jediné, co mě napadlo, bylo zavolat manželovi, že jsem se zranila, a jestli může přijet domů. V práci má skvělé kolegy a jeden z nich ho přivezl, aby nemusel městskou dopravou. Díky tomu přijeli rychle, já zatím seděla, snažila se zastavit krvácení a uklidňovat syna, který netušil, co se to děje. Manžel přišel i s kolegou a cestovní lékárničkou (po úrazu jsme zjistili, že naše na takové nehody není vůbec vybavena) a ošetřil mi to provizorně. Poradil manželovi, ať zavolá na dispečink sanitky a poradí se… já měla strach, že budou nepříjemní, že obtěžujeme, proto jsem volala manželovi a hlavně mě to ani nenapadlo tam volat. Pořád jsem si myslela, že to nic není, jen se to zalepí a bude to dobré. Bohužel ne. Pán na dispečinku se vyptával na rozsah zranění, zda jsme schopni se dopravit na pohotovost sami a poradil nám, jak mám ruku držet a na kterou máme jet, že tam nebudeme muset čekat dlouho. I přes tlakový obvaz mi to prosakovalo a neustále krvácelo, manžel nachystal syna, sedli jsme do auta a jeli na pohotovost. Můj první takový výlet a moc doufám, že žádný takový nebudeme mít skrz syna.

Na pohotovosti opravdu nikdo jiný nebyl a hned mě vzali. Všichni byli opravdu milí. Lékařka se mě snažila rozptýlit, mluvila pořád na mě, říkala mi, co se bude dít… odešla jsem se čtyřmi stehy, rukou v šátku a nařízeným desetidenním klidem, než se vytáhnout stehy. To se snadno řekne, ale s dvouletým dítkem se to hůř udělá, ale víte co? Mám úžasné lidi kolem sebe. Manžel si vzal několik dní dovolenou, aby se mohl o mě i syna postarat. Byl s ním i na lekci plavání. A na zbytek dní nás odvezl k mým rodičům, kde mi s malým pomáhala maminka.

Převazovat jsem si ruku měla sama, což se nám bohužel nepovedlo a rána se trochu rozjela. Po třech dnech jsme tedy jeli na pohotovost znovu se strachem, že se mi rozjel steh. To se naštěstí nestalo, ale zjistilo se, že jsem si poškodila kožní nervy, a proto mě brní prsty a nemohu malíčkem pořádně hýbat. Stehy po deseti dnech mi byly vytáhnuty. Měsíc po úrazu už mohu malíček ohýbat, ale pořád mě brní a bolí stejně jako jizva. Hojení nervů prý trvá dlouho, ale snad je to na dobré cestě. Jsem moc ráda, že mohu prst natáhnout i ohnout úplně, a že už mohu fungovat.

Tohle byl můj první větší úraz v životě a moje první cesta na pohotovost. Bylo to stresující. Nejhorší na tom ale bylo, že se mě chvilku i syn bál… nevím, zda to bylo rukou v šátku nebo tím zážitkem, ale… nebylo mi ani příjemné, že jsem se nedokázala o něj postarat ani o sebe. Bylo pro mne těžké říkat si o pomoc, ale také jsem díky tomu zjistila, kolik skvělých lidí kolem sebe mám. Přestože jsem využila pomoc rodiny, nabídli se nám i mí přátelé s pomocnou rukou a to je hezké 🙂