Ve čtvrtek 24. března se v Brně v knihkupectví Dobrovský konala beseda spojená s autogramiádou Lukáše Kerharta, který vydal knih Cestování – nejlepší životní investice. Tuto knihu jsem si zakoupila a na besedu a autogramiádu jsem se vydala, neboť mě to zaujalo. Lákalo mne to. Nikdy jsem takto na autogramiádě autora knihy nebyla.
Když odbyla pátá hodina, začalo se. Lukáš, (řekl nám, že má tykání, proto jej užiji i v článku s dovolením) se nám představil, představil nám svoji knihu a začal říkat nám své zážitky, proč cestovat, proč tak knihu nazval a pro koho je určená. Po pravdě jsem nečekala, že to bude tak sympatický mladý muž, který se chtěl podělit o své zážitky a chtěl pomoci ostatním lidem.
—
Jak jsem psala před tím, neměla jsem žádnou zkušenost s autogramiádou autorů knih, a tak jsem se toho trochu bála. Nevěděla jsem, jak to bude probíhat, jak to bude dlouho, ale bylo to skvělé. Ukazoval nám fotky, povídal nám k nim zážitky, povídal nám, že i on to měl těžké… ale nevzdal se, a pak se to otočilo, a na co sáhl, tak se mu podařilo. O besedě bych mohla psát dlouho a mohla bych se rozepsat, ale nechci vás tím nudit… kdo tam nebyl, kdo se s ním nesetkal, tak mi stejně nemusí má slova věřit… stejně jako říkal on, že zažil mikro spánek na kole a skoro nikdo mu to nevěří (já ano, proč by ne?).
—
—
Po besedě nám ukázal teaser na knihu a po té dal prostor dotazům. Lidé se ptali a zajímali. I když nás tam bylo málo, byli tam ti, které to zajímalo. Lukáš dokonce nabízel, že mu máme napsat na facebookový profil, že nám rád zodpoví dotazy tam, nebo dokonce řekl jedné slečně, která se zajímala o studium v Dánsku, že jí pošle odkazy na univerzity a také na lidi, na které se může obrátit. To mne velmi mile překvapilo a bylo vidět, že opravdu touží po tom, aby každý mladý Čech vyjel do zahraničí.
—
Když už se nikdo na nic neptal, začala autogramiáda. Postavila jsem se do fronty a čekala jsem, až se na mne dostane řada. Každého se ptal na jméno a napsal to do knihy. Napsal vždy, komu tu knihu věnuje. Někdo z vás ví, někdo ne ale většina to ví… jmenuji se Lucie, ale nemám ráda, když mi někdo říká Lucie (přijde mi to hanlivé), tak jsem mu řekla, že jsem Lucka a mile mne překvapilo, že se zeptal, jestli tam může napsat pro Lucinku. Mám ráda, když mi někdo tak říká… někomu to může připadat dětinské, ale mně se to líbí. Tak jsem se jen začervenala a souhlasila, a tak mám v knize věnování jen pro sebe…
—
—
Poděkovala jsem a s úsměvem jsem se vydala na vlakové nádraží, abych mohla jet domů. A když píši teď článek a vzpomínám zpětně na besedu, autogramiádu… usmívám se, protože tuším, ne vím, že mne tohle nakoplo. Knihu si s velkou radostí přečtu a doufám, že mi dodá potřebnou odvahu, abych se konečně sebrala a někam vyjela!